Tomáš Gariggue Masaryk |  | 1918-1935 | Prezident Osvoboditel pocházel z chudé rodiny. Otec byl kočí, matka kuchařka. Po studiích ve Strážnici, v Brně a ve Vídni roku 1876 promoval filosofickou prací o Platónovi. V roce 1878 se v New Yorku oženil s Američankou Charlottou Garrigueovou Po vzniku české univerzity v Praze byl v roce 1882 jmenován profesorem filozofie.
Prezidentem nově vzniklého státu – Československa – se stal 14. listopadu 1918 na prvním zasedání Revolučního národního shromáždění. Ve své nepřítomnosti (byl tehdy ještě v USA) byl zvolen aklamací, tedy hlasitým vyvoláním souhlasu většiny přítomných. Prezidentský mandát obhájil hned třikrát – v letech 1920, 1927 a 1934. |
| Edvard Beneš |  | 1935–1938 | Edvard Beneš byl po boku T. G. Masaryka jedním z vůdců prvního československého odboje a zakladatelů Československé republiky. Než se stal prezidentem, působil v letech 1918 – 1935 jako ministr zahraničí. Prezidentem byl v letech 1935 – 1938 a znovu po osvobození republiky v letech 1945 – 1948. Byl donucen hned dvakrát abdikovat – poprvé 5. října 1938 po Mnichovské dohodě na nátlak Němců, kdy poté odešel do emigrace do Londýna, a podruhé 7. června 1948, když se během „Vítězného února“ dostali k moci komunisté.
Ještě předtím, v květnu 1948, se pokusil komunistům vzepřít a odmítl podepsat novou ústavu, která likvidovala demokratické zřízení. V té době už byl Beneš velmi vážně nemocný. Zemřel 3. září téhož roku a je pochován po boku své manželky Hany v parku své vily v Sezimově Ústí. |
| Edvard Beneš | | 1945-1948 | Ještě předtím, v květnu 1948, se pokusil komunistům vzepřít a odmítl podepsat novou ústavu, která likvidovala demokratické zřízení. V té době už byl Beneš velmi vážně nemocný. Zemřel 3. září téhož roku a je pochován po boku své manželky Hany v parku své vily v Sezimově Ústí.
Edvard Beneš byl po boku T. G. Masaryka jedním z vůdců prvního československého odboje a zakladatelů Československé republiky. Než se stal prezidentem, působil v letech 1918 – 1935 jako ministr zahraničí. Prezidentem byl v letech 1935 – 1938 a znovu po osvobození republiky v letech 1945 – 1948. Byl donucen hned dvakrát abdikovat – poprvé 5. října 1938 po Mnichovské dohodě na nátlak Němců, kdy poté odešel do emigrace do Londýna, a podruhé 7. června 1948, když se během „Vítězného února“ dostali k moci komunisté. |
| Emil Hácha |  | 1938-1945 | Emil Hácha, kterého Hitler donutil k souhlasu se vznikem protektorátu, byl od roku 1925 soudcem Nejvyššího správního soudu v Praze. Po Mnichovské dohodě ho zvolili 30. listopadu 1938 prezidentem. Až do roku 1941 byl v kontaktu s Benešem, odmítl slib věrnosti Hitlerovi. Teprve generál SS Reinhard Heydrich ho začal lámat, když zatkl některé jeho blízké spolupracovníky včetně předsedy vlády generála Eliáše.
Po atentátu na Heydricha, kdy Němci vystupňovali represe vůči českému národu, se stal Hácha apatickým. Komunistická Bezpečnost ho bez vědomí prezidenta Beneše 13. května 1945 v Lánech zatkla a převezla do vězeňské nemocnice v Praze na Pankráci, kde 27. června zemřel. Pohřeb se konal za přísných bezpečnostních opatření na vinohradském hřbitově o tři dny později. Z příkazu ministra vnitra nesmělo být Háchovo jméno vyryto na náhrobním kameni. |
| Klement Gottwald |  | 1948–1953 | Komunistický vůdce Gottwald se narodil jako nemanželský syn zemědělské dělnice. Vyučil se truhlářem, vstoupil do sociální demokracie, tři roky první světové války strávil v rakousko-uherské armádě. Po válce byl nejprve redaktorem a funkcionářem komunistické strany na Slovensku, později přešel do pražského sekretariátu KSČ.
V listopadu 1938 emigroval do Moskvy. V dubnu 1945 se stal místopředsedou vlády a po volbách v květnu 1946 premiérem. Po odstoupení Beneše se nechal zvolit na jeho místo jako „první československý dělnický prezident“. |
| Antonín Zápotocký |  | 1953–1957 | Druhý československý „dělnický prezident“ pocházel z rodiny průkopníka dělnického hnutí Ladislava Zápotockého. Vyučil se kameníkem, pracoval jako funkcionář a redaktor sociálnědemokratického tisku. Patřil k zakladatelům Komunistické strany Československa v roce 1921. V Gottwaldově „obrozené vládě“ byl místopředsedou, po jeho odchodu na Hrad předsedou. Po smrti Gottwalda ho nahradil ve funkci prezidenta.
K 1. červnu 1953 provedla tehdejší komunistická vláda měnovou reformu, kterou se snažila dosáhnout znehodnocení měny, úspor a vkladů. K provedení měnové reformy došlo v roce 1953 navzdory tvrzení prezidenta Zápotockého, který veřejnost ještě 29. května ujišťoval, že „naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří naši třídní nepřátelé“. |
| Antonín Novotný |  | 1957–1968 | Novotný pocházel z chudé rodiny zedníka. Vyučil se strojním zámečníkem, poté pracoval jako dělník. Prošel řadou funkcí v Komunistické straně Československa. S pomocí Moskvy se vyhoupl až do prezidentského křesla
Nastolil zvláštní režim strachu a korupce: své podřízené nechával sledovat a zároveň je uplácel. Za jeho vlády však skončily politické procesy a období teroru vystřídala relativně uvolněná atmosféra 60. let. Zemřel 28. ledna 1975 na srdeční infarkt ve věku 70 let ve Státním sanatoriu v Praze. |
| Ludvík Svoboda |  | 1968–1975 | Normalizační prezident Svoboda se narodil na statku na jižní Moravě. Za první světové války působil v legiích. V červnu 1939 odešel do Polska, kde velel vznikajícímu československému legionu. Založil 1. československý prapor, který se rozrostl až na armádní sbor. Domů se vrátil jako divizní generál a ministr národní obrany. Po komunistickém puči v roce 1948 upadl v nemilost a skončil ve vězení. Přesto se stal 30. března 1968 prezidentem republiky.
Na počátku okupace v srpnu 1968 odletěl do Moskvy, kde se přičinil o návrat internovaných politiků, ale současně je donutil podepsat tzv. Moskevský protokol, který přispěl k nástupu tvrdého křídla KSČ k moci. Zemřel 20. září 1979 po sérii mrtvic. |
| Gustáv Husák |  | 1975–1989 | Nejvýznamnější český normalizátor vstoupil už v šestnácti letech do Komunistického svazu mládeže. Výborné řečnické umění se hodilo k jeho povolání advokáta. Po vypuknutí Slovenského národního povstání v srpnu 1944 se stal místopředsedou Slovenské národní rady a pověřencem vnitra. V roce 1968 vystupoval jako stoupenec reforem, i proto se stal místopředsedou vlády. Při jednáních v Moskvě srpnu téhož roku pochopil, že k moci se dostane jen s pomocí Sovětů. Poté vystřídal Alexandra Dubčeka ve funkci generálního tajemníka ÚV KSČ. Když si vynutil odchod nemocného Svobody z postu prezidenta, nechal se zvolit na jeho místo. Prezidentského křesla se vzdal až 10. prosince 1989, kdy musel na nátlak Občanského fóra rezignovat. |
| Václav Havel |  | 1989–1992 | Havel pocházel z pražské podnikatelské rodiny, kvůli tomu mu komunisté nedovolili vystudovat. Byl dramatikem, spisovatelem, jedním z prominentních disidentů – kritiků tehdejšího režimu. Byl také spoluzakladatelem Charty 77, občanské iniciativy za dodržování lidských práv. Několikrát skončil za mřížemi, odseděl si celkem asi pět let.
Po vzniku samostatné České republiky se stal jejím prvním prezidentem, a to na dvě funkční období. Zemřel 18. prosince 2011 na následky dlouhodobých zdravotních problémů. |
| Václav Havel | | 1993–2003 | Během sametové revoluce patřil k hlavním osobnostem Občanského fóra, které ho nominovalo do funkce prezidenta. Dne 29. prosince 1989 byl jednomyslně zvolen hlavou státu. Jeho první funkční období trvalo půl roku, do prvních svobodných voleb. Znovu zvolen byl 5. července 1990. Z funkce odstoupil dva roky nato, když nebyl Federálním shromážděním zvolen na další období a navíc bylo jasné, že se rozpadne Československo, s čímž Havel nesouhlasil. Na několik měsíců se pak stáhl z veřejného života.
Havel pocházel z pražské podnikatelské rodiny, kvůli tomu mu komunisté nedovolili vystudovat. Byl dramatikem, spisovatelem, jedním z prominentních disidentů – kritiků tehdejšího režimu. Byl také spoluzakladatelem Charty 77, občanské iniciativy za dodržování lidských práv. Několikrát skončil za mřížemi, odseděl si celkem asi pět let. |
| Václav Klaus |  | 2003–2013 | Václav Klaus vystudoval ekonomiku zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické v Praze. Před sametovou revolucí pracoval dlouhou dobu ve Státní bance československé, od roku 1987 pak v Prognostickém ústavu Československé akademie věd. Po listopadu 1989 byl výraznou osobností Občanského fóra a již 10. prosince 1989 se stal ministrem financí. V červenci 1992 byl jmenován premiérem české vlády, kterým byl až do 2. ledna 1998, kdy ho v premiérské funkci vystřídal Miloš Zeman a Václav Klaus se stal předsedou Poslanecké sněmovny.
Prezidentem byl poprvé zvolen 28. února 2003 ve třetím kole opakované volby, a to těsným poměrem 142 hlasů z 281. V roce 2008 byl jeho soupeřem v boji o prezidentské křeslo ekonom Jan Švejnar. První volba nepřinesla vítěze, Klausovi chyběl jediný hlas. V druhé volbě o týden později byl Klaus zvolen ve třetím kole, kdy mu pomohly hlasy tří tehdejších poslanců z ČSSD. |
| Miloš Zeman |  | 2013–2023 | Současná hlava státu pochází z rodiny učitelky a poštovního úředníka. Po střední ekonomické škole nastoupil Miloš Zeman do účtárny závodu Tatra Kolín. Teprve po dvou letech mohl začít dálkově studovat Národohospodářskou fakultu Vysoké školy ekonomické v Praze. Po studiu pracoval v tělovýchovném podniku Sportpropag a poté až do roku 1989 v podniku Agrodat, kde se zabýval simulačními modely zemědělských systémů.
Po listopadu 1989 se zapojil do činnosti Občanského fóra, v lednu 1990 se stal členem Federálního shromáždění. V roce 1992 byl zvolen do Sněmovny lidu za ČSSD, o rok později se stal předsedou strany. Po volbách v roce 1996 se stal předsedou Poslanecké sněmovny a 22. července 1998 po vítězných volbách premiérem. |
| Petr Pavel |  | 2023 | Petr Pavel (* 1. listopadu 1961 Planá) je český politik a armádní generál ve výslužbě, od března 2023 čtvrtý prezident České republiky. Úřadu se ujal složením slibu 9. března 2023 na společné schůzi obou komor Parlamentu.
V letech 1975 až 1979 Petr Pavel studoval na Vojenském gymnáziu Jana Žižky z Trocnova v Opavě.[7] Po jeho absolvování pokračoval v letech 1979–1983 studiem na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově. Následně se v rozmezí let 1988 a 1991 vzdělával v postgraduálním kurzu organizovaném 26. oddělením Zpravodajské správy Generálního štábu (tzv. Zpravodajským institutem) pro pracovníky vojenské rozvědky pro práci v zahraničí a speciální úkoly (s krycím jménem Pávek a v prvním ročníku pod krytím Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně).[8][9][10] Archivní dokument shrnující Pavlovo studium uvádí, že „ke studiu předmětu přistoupil zodpovědně, potvrdil velmi dobré předpoklady pro zvládnutí agenturní přípravy“. |